9 / 10

Když tahle slovenská kapela poslala na svět svůj předchozí zásek The Ultimate Passion, byl jsem mile překvapen. Jejich dobře zahraný deathmetal technického ražení mne oslovil a já byl zvědavý, kam se ta šikovná kapela posune na dalším počinu. A ejhle - Barriers mne naplnilo víc než jen spokojeností. Chyba téhle desky spočívá snad jen v tom, že nebyla příležitost ho natočit v o něco lepším studiu. I tak je ale zvuk na Barriers dobrý, respektive s mírnými výhradami velmi dobrý. O čem tedy ta deska je? Inu, každý rád přirovnává „technicky zaměřené kapely„ /nebo spíš ty, co umějí o něco líp hrát/ k oblíbenému triumvirátu Death-Cynic-Atheist, případně dalším. Pokud bych měl na tuhle obraznou hru přistoupit, řekl bych, že Wayd jsou v rámci československých hranic nejdůstojnějšími dědici Atheist z doby Elements. Spočívá to trochu ve stylu zpěvu, se kterým si oproti minulému CD pánové více pohráli, ale který ve svých štěkavých polohách bohužel někdy z desky vyčnívá. Především jsem měl ale na mysli množství různých procházek a výletů mimo „zavedené“ postupy. Totiž mimo deathmetal, který je však i nadále základním stavebním kamenem Wayd. Jestliže Atheist si svého času vydali na výlety až k sambě, pak v případě Wayd jsou to především naučné stezky jazzové a místy snad i artrockové. Tedy co do motivů a vyznění, nikoli co do improvizace. To sice není zdaleka vše, ale rozpitvávat to dále nemá bez osobní posluchačské zkušenosti druhé strany příliš smysl, jelikož bych plácal nesdělitelné a nebo potil věty typu „je to jako když...“, což se mi nechce. O tom, že instrumentálně jsou na tom Wayd dobře netřeba polemizovat. Raději bych zdůraznil, že mají navíc i cit pro to složit zajímavé motivy, které se vám uvelebí v hlavě a ačkoli (jak už to u podobných kapel bývá) Barriers není album na první poslech (naštěstí...), songy jsou prokomponované, barevné a chytlavé. Neztratíte se v nich stylem „hele, tenhle motiv je fajn, ale proč se k němu vracejí až po pěti minutách?“ Kromě toho najdete v bookletu texty, které nejsou nikterak obyčejné. Naopak si troufám říci, že tak pěknou reflexi různých, ač veskrze poněkud depresivních životních zážitků a momentálních rozpoložení jsem už drahnou dobu neviděl. Přičteme-li si k tomu jejich slušné zpracování v jazyce anglickém, poměrně dotažené rozfrázování a i některé pamatovatelné nosné slogany, je možné s graciézní lehkostí přenést i přes pro někoho možná chudší motiv na obale. Jestliže obal prodává, pak zřejmě Barriers neupoutá na první pohled. Pokud se ale na černobílý obrázek zadíváte pozorněji a začnete o něm přemýšlet, možná si řeknete, že album, honosící se podobně neobvyklým a rozhodně ne přímočaře plochým motivem by třeba mohlo obsahovat i podobně neobvyklou a v žádném případě plochou a prvoplánovou muziku. Nebudete na omylu...

• 18. listopadu 2003